Jsem velký fanoušek tvorby Deža Ursinyho a poezie Ivana Štrpky. Když jsem měl možnost koupit si jejich desky, nikdy jsem neváhal. Přesto, že jich mám hodně, vlastním jen asi polovinu toho, co kdy vytvořili a natočili.

Dežo Ursiny je významná osobnost slovenské i československé hudby a dodnes poslouchaná, o čem svědčí i to, že v interpretaci jeho skladeb pokračuje jeho syn Jakub.

Rozkládací obal alba Modrý vrch (Opus, 1981) tvoří obrázky Jozefa Perneckého, autora řady grafik Ursinyho alb. Vnitřní část tvoří všechny texty, respektive básně Ivana Štrpky. Mám k nim osobní vztah a dodnes, když je slyším nebo si je čtu, vybavuje se mi moje mládí, konkrétní doba, kdy jsem je poslouchal. Hodně to na mě dýchá z alba 4/4, ale Modrý vrch má hodně zvláštní atmosféru připomínající mi to, co jsem prožíval v mladistvých letech.

Deska obsahuje 11 písní. Titulní skladba má dvě části a traduje se k nim příběh, který Ursiny popsal v sebraných textech knihy nazvané příznačně Modrý vrch z roku 1988. Obě vznikaly až na poslední chvíli, kdy už byl hotový celý materiál na desku a bylo ji třeba doplnit úvodní písní. Podle toho, co jsem slyšel, některá alba vznikala často spontánně, ve studiu a narychlo.

Sestava hudebníků pro tuto LP byla: skupina Burčiak – Pavel Daněk – baskytara, Ctibor Hlinenský – bicí, Dežo Ursiny – kytara, Jaroslav Filip – klávesy, a hosté: Martin Karvaš – hoboj, Ľubomír Tamaškovič – tenorsaxofon, Marian Varga – varhany, Ondřej Konrád – foukací harmonika, Milan Brunner – flétna a smyčcová skupina pod vedením Osvalda Willmanna.

Modrý vrch už je na cestě k písničkových albům a souhra Ursinyho hudby a Štrpkových textů se tu stává zřejmější. Mám rád oboje – velké plochy i písničky, které potom soutěžily např. i v televizních hitparádách, třeba Filmové triky a další.

Modrý vrch měl také svoji anglickou verzi, určenou pro vývoz, pravděpodobně jen do zemí socialistického tábora. Ta obsahuje stejné písně, na obálce jsou fotky hudebníků pořízené ve studiu.